Po slonech jsme se naším tuktukem vypravili do oblasti nazývané Knuckles. Je to pohoří uprostřed ostrova. Za prvé tam mělo být chladněji, za druhé je to oblast, kde se pěstují vyhlášené ceylonské čaje.

Ubytování jsme si vybrali přes internet ve vesnici Panwila, ale neudělali jsme rezervaci. Když jsme se objevili u domu, trochu jsme tím překvapili srílanskou babičku, která neuměla slovo anglicky. Po chvíli znakové řeči nás posadila do křesílek, pohostila čajem a buchtou a starala se o nás (asi hodinu) do příjezdu jejího syna. S ním už jsme se dokázali domluvit. Jen se ukázalo, že dům je úplně nový a zařízený je jen jeden pokoj s manželskou postelí. V tu chvíli se projevila pravá srílanská pohostinnost. Syn chtěl jet kupovat matrace, babička nosila deky a polštáře. Nakonec jsme jim to rozmluvili a nějak se tam poskládali (s malou matrací na podlaze). Ale aby se neřeklo, dojeli nám koupit povlaky na polštáře a odpadkový koš. V tomto ohledu musíme dát zatím Srí Lance jedničku s hvězdičkou. Všichni jsou na nás milí, přátelští, všichni se usmívají, mávají nám a když potřebujeme snaží se poradit nebo pomoci.

V Knuckles jsme chtěli podniknout nějakou tůru po místních kopcích. Plány nám zkřížilo počasí. Ve vyšších polohách mělo být chladněji, ale přiřítila se vlna veder a horko bylo i na horách. Delší tůry jsme vzdali a jezdili jen na kratší výlety po okolních čajových plantážích. Jen čajové lístky umí vyrobit tak nádhernou zelenou barvu. Procházka mezi čajovými keři je pastvou pro oko, jen si musí člověk dávat pozor na hady. Na Srí Lance jsou všichni jedovatí. Praktikovali jsme proto metodu místních sběraček čaje, které si cestu před sebou proklepávají klackem. Vojtovo hadobijec se ukázal jako praktická pomůcka i pro naši další cestu. Hned vzápětí byl využit, když nám zlotřilí makaci kradli z tuktuku banány a jídlo. Tento víceúčelový klacek vozíme nyní stále s sebou, využit byl již několikrát (zejména na makaky a toulavé psy) a Vojta si ho chce odvézt domů.

Když jsme se potřebovali ochladit, vyrazili jsme k vodopádům. Je jich v okolních horách spousta a většinou se u nich nechalo i vykoupat.

V horských oblastech nás tuktuk provezl po neuvěřitelných cestičkách. Člověk by ani nevěřil, co ten vehikl všechno dokáže vyjet. Při cestě z hor s námi spolehlivě projel i 18 „alpských“ otáček.

Naše poslední zastávka byla na hranicích národního parku Maduro Oya. V parku žije mnoho slonů a dalšího zvířectva. Občas je šance, že slona člověk zahlédne i z cesty kolem jezer. Projížděli jsme se a procházeli kolem, ale viděli jsme akorát tak hovno (ale sloní opravdu bylo). Jinak jsme potkali jen volavky, nádherné pávy a další druhy ptáků.

Nyní se nacházíme na východním pobřeží v Pasikuda a testujeme místní pláže. Maledivy to zrovna nejsou, ale na osvěžení to musí stačit.