Naším tuktukem Cecilem jsme dokázali přejet celou Srí Lanku ze západu na východ. Ubytovali jsme se na pobřeží ve vesnici Pasikuda u místní tamislké rodiny. Měli děti podobného věku, a tak došlo i na společné hraní. Kousíček od domu byla pláž, na které jsme pár dní odpočívali. Děti dokázaly strávit hodiny ve vodě nebo v písku.

Život nám tentokrát neotravovaly zlotřilé opice, ale zlotřilé vrány. Nejprve ukradly na pláži Rozárce sušenku přímo z ruky. Následně využily příležitost, když jsme se všichni koupali. Okupovaly ve vysokém počtu naší deku. Totálně nám rozklovaly tašku, sežraly banány a jablka a ukradly celé nerozbalené sušenky. Pustili jsme se s nimi do boje a z deky je úspěšně vyhnali. S pocitem vítězství jsme se k večeru vraceli k našemu tuktuku. Vrány se nám zlověstně pošklebovaly a my jsme se vzápětí dozvěděli proč. Zešlapaly a posraly nám celýho Cecila – zevnitř.

Když jsme začali mít slunka a oceánu dost, vyrazili jsme zase dál. Tentokrát nás tuktuk vezl kolem dalších národních parků. Koketovali jsme s myšlenkou nějaký park navštívit a podniknout safari výpravu za divokými slony. Ale cena vstupného do parku, cena safari džípu a fotky z internetu, jak 40 džípů nahání sloní stádo po parku, nás odradili. Doufali jsme, že při cestě tuktukem mezi parky možná budeme mít štěstí a někde na nějaké slony natrefíme. Bohužel se nepodařilo. Stejně jako minule jsme viděli hovno (sloní), tentokrát na několika místech, ale slon nikde.

Místem našeho dalšího pobytu byla Sigiriya. Je to místo v centrální části ostrova. Uprostřed rovinaté krajiny se do výšky zvedá skalní masiv nazývaný Lví skála. My jsme se rozhodli vylézt na sousední skálu s názvem Pidurangala. Na vrcholu jsme se kochali výhledem na všechny strany i na Lví skálu. Před západem slunce jsme sešplhali zpět k tuktuku (tentokrát nám ho pro změnu zdupali opice) a za tmy dojeli do ubytování. K radosti našich dětí jsme měli hotel s bazénem, takže jsme volné chvíle trávili ve vodě.

Protože nám ještě zbývalo dost času, namířili jsme si to ze Sigiriye na jih. Nebylo to v našem původním plánu, ale chtěli jsme se ještě schladit v horách. Bude to sice delší, zato horší cesta. Naštěstí si s naším Cecilem můžeme kdykoliv a kdekoliv zastavit. Když máme chuť, občerstvíme se u cesty čerstvým kokosem nebo banánky. Když se nám někde něco líbí, zastavíme a jdeme se podívat. Už jsme viděli nespočet chrámů (všech vyznání), Buddhů (sedících, ležících i stojících), všude jsou krásná políčka, palmy, pasoucí se dobytek. Pořád je se na co dívat.

O naší cestě po horách zase příště.